Vzpomínky 2
Bylo to snad nekonečné, ta bolest, ta nepopsatelná bolest, jakoby všude mým tělem prostupoval oheň, který pálil, ničil mě, ale pořád mě nespálil celou, pořád hořel a způsoboval mi nepopsatelnou nekonečnou šílenou bolest. Nedokázala jsem vnímat nic, krom toho ohně. Neviděla jsem, i když jsem cítila, že mám otevřené oči, neslyšela jsem nic, ale měla jsem pocit, že vedle mě někdo je. Jediné, co se, krom nekonečné bolesti, vleklo mou myslí, byla tichounká prosba, aby to skončilo, abych už umřela, aby mě oheň už konečně spálil, abych odešla pryč společně s tou bolestí. Nevím, jak dlouho to tak trvalo, měla jsem pocit, že to bylo nekonečné. Najednou, jakoby oheň přidal na intenzitě a já náhle slyšela. Slyšela jsem nelidský zoufalý křik, křik plný bolesti, zoufalství, děsu… Nikdy jsem neslyšela nic tak hrůzného. Trvalo mi chvíli, než jsem pochopila, že onen křik vychází z mého hrdla. Zdálo se, že horší bolest, než ta, která mnou právě lomcovala, už neexistuje, když vtom oheň nabral na síle. V tu chvíli jsem zaslechla ten samý křik, který se teď zdál být snad ještě zoufalejší, a ucítila jsem zběsilé bušení svého srdce. Bum bum, bum bum … bum … bum … najednou vše ustalo, mé srdce přestalo bít, klesla mi víčka. Konečně, smrt, napadlo mě a neopovažovala jsem se smrti odporovat. I bolest ustávala, nejprve opouštěla moje končetiny a nahrnula se do hrudníku, kde pomalu ustávala a nakonec se nahrnula do hrdla, kde zůstala, pálivá ale ne už tolik výrazná jako předtím.
Uběhly hodiny a nestalo se nic. Ano, hodiny. Hodiny uplynuly od doby, kdy mé srdce zabušilo posledně a já stále pociťovala bolest, která už ale byla snesitelnější. „Otevři oči.“ Zaslechla jsem něčí hlas, sametový hlas, který mě hladil na duši a působil jako balzám na tu bolest, byl tak krásný, zdál být se tak neskutečný, musela jsem najít jeho zdroj. Jen co jsem otevřela oči, zostřily se všechny moje smysly. Viděla jsem dokonale, každý detail, každou částici prachu poletující vzduchem, a to i přes panující šero, nebo tmu? Netušila jsem, všechno se zdálo být tak intenzivní a jasné a dokonalé. Slyšela jsem, slyšela jsem kroky, byly výrazné ale vzdálené. Jakoby občas někdo prošel po silnici, s pohvízdáváním nebo jen tak, strkajíc ruce do kapes – ano, i tenhle nenápadný pohyb jsem slyšela. Slyšela jsem šustění a otočila jsem se, neviděla jsem nic, ale ucítila jsem přítomnost něčeho, něčeho malého, snad to byla myš za stěnou, sama nevím. Cítila jsem tvorečkův pach, ano, i můj čich se zdál být dokonalý. Až teď mi došlo, že v místnosti to nějak divně zapáchá. Najednou jsem škubla hlavou a hleděla jsem do něčí tváře. Byl jako socha, jako nádherná antická socha, dokonalý, idea umělců i žen. Nikdy jsem neviděla nikoho krásnějšího. Byl tak bledý, jakoby snad trpěl nějakou nemocí, vypadal, jako mrtvý, přesto byl tak nádherný, nepopsatelný. Všechno na něm bylo tak dokonalé, jeho oblečení, jeho světlé vlasy, pevný postoj jeho těla, jeho oči zářící zlatem, jeho úsměv odhalující bělostné zuby. Ach. Kdyby se nepohnul a nepřišel by ke mně najednou blíž, myslela bych si, že je opravdu pouhá socha uznávaného mistra, umělecké dílo, skvost. „Jsem Carlisle“ ten jeho hlas, znovu ke mně mluvil a já měla pocit, že jsem s ním v bezpečí, jeho hlas byl tak krásný, uklidňující. Ach. Popošel ke mně ještě blíž a natáhl ke mně ruku. „Posaď se.“ Opatrně jsem uchopila jeho ruku a nechala se lehce zvednout do sedu. Měl v sobě tolik síly. Díval se na mě, to zlato z jeho očí … „Já jsem“ měla jsem pocit, že čeká na má slova. Jenomže, jen co jsem otevřela úst, ozval se tak kouzelný hlas, až jsem oněměla úžasem. Rozhlédla jsem se, hledala jsem ženu, které by hlas patřil. Mluvila jako hollywoodská herečka. Ne, ani to ne! Žádná z hereček neměla tak líbezný a podmanivý hlas. Nikde nikdo nebyl. Jen já, a on, Carlisle. A to něco za stěnou, opět jsem ucítila jeho pohyb, uslyšela to tichounké dupání o betonovou podlahu. Muž na mě stále hleděl, stále vyčkával. Zanořila jsem se do své paměti „Kim, ... Kimberley“ dostala jsem ze sebe, oním neuvěřitelným hlasem. Byla jsem to opravdu já? „Co se stalo?“ vyjekla jsem náhle a vyskočila na nohy, byla jsem vyděšená. Moje paměť ožila a to co jsem viděla, nic z toho nedávalo smysl, nic z toho teď jakoby ani nebylo. Rodiče, letadlo, křiky, děsivé křiky, letadlo padá, pláč a nářek, bolest, ta hrozná bolest, tma, oheň … Otřásla jsem se a uvědomila jsem si, že mě Carlisle pevně drží za ramena. „Klid, Kim, jsi v bezpečí, vysvětlím ti to“ šeptal a jeho stisk povolil. „Všechno je v pořádku, vyslechni mě.“ Dezorientovaně jsem přikývla a zanořila svůj pohled do zlata v jeho očích. A najednou se všechno zvrtlo. Ucítila jsem pach, neodolatelný pach, nevím, co mě to popadlo, ale musela jsem za ním jít. Nevnímala jsem nic jiného – ani Carlislovu tvář, která náhle zbledla ještě víc – jen tu podmanivou vůní, která mě příjemně lechtala v nose a probouzela tu bolest, pálivou bolest v hrdle, která se teď zdála být ještě intenzivnější, začínala být nesnesitelná a já měla pocit, že jí uhasí jen zdroj té vůně. Ach, ta vůně, byla tak lahodná, tak omamná, krásná, snad krásnější než samotný Carlisle, než můj hlas. Volala mě, lákala mě k sobě a já v té chvíli věděla jen jediné, že jí chci! Chci se tomu poddat, ať už to znamená cokoliv. A následné věci se seběhly tak rychle …
Kdybych dnes neviděla Carlisla, byl by on to nejsladší a nejkrásnější, co moje oči spatřily. Byl opálený, pohledný, modř v jeho očích zářila, měl podmanivý úsměv, každý jeho pohyb byl podmanivý. Kráčel ulicí a ani si nevšiml, že ho sleduji. Potácela jsem se městem s takovou elegancí a mrštností. Už tolikrát jsem mohla přijít přímo k němu. Ale ne, já šla neslyšeně vedle něj, nebo za ním i před ním. Hrála jsem si s ním jako kočka s myší, a to i přesto, že jsem měla pocit, že to nevydržím a vrhnu se na něj. Ta vůně, ach, to byla přesně ta vůně, která mě dostala sem, do nočních ulic temného města. Anebo ne? Byla to jiné vůně?
Mladík zahnul do ulice, která se zdála být temnější a samotnější než všechny ulice města dohromady. Ale já se nebála, odhodlaně jsem ho následovala. Mladík se najednou ostražitě otočil a já mu dovolila, aby mě spatřil. „Slečno?“ vypadal vyděšeně, když mě spatřil. „Stalo se vám něco?“ okamžitě ke mně přispěchal a položil mi ruku na rameno. Ta vůně… Ucítila jsem náhlou závrať a nedokázala jsem nic říct, pozorovala jsem ho, jeho sladkou tvář, jeho krk, jeho smyslný krk… Zíral na mě vyděšeně a okouzleně zároveň. Trvalo to několik vteřin, on toužil po mě a já po něm ale každý jinak. Najednou se ke mně nahnul, jeho tvář byla tak blízko. Ucítila jsem dotek na tváři, hladil mě, hladil mě po tváři a jeho rty byly blíž a blíž … zavřela jsem oči a dál už jsem to nevydržela, nemohla jsem to zastavit, nedokázala jsem. Naposledy jsem nabrala do plic tu vůni a políbila jsem ho na krk. Byl napjatý, celý se chvěl. Odsunula jsem rty od sebe a moje zuby pronikly jeho hebkou voňavou kůží...